Tíha, kterou nosíme v sobě, dokud ji někomu neřekneme
O pocitu, kdy se v nás hromadí starost, kterou si neseme sami. A o tom, že úleva často přichází až ve chvíli, kdy ji poprvé někomu svěříme.
Každý člověk má v sobě něco, o čem mlčí.
Malou nebo větší tíhu, která se časem usadí někde mezi srdcem a hlavou. Nechceme tím někoho zatěžovat, nechceme být "slabí", a tak ji nosíme dál. A dál. A dál.
Jenže tíha, o které se nemluví, sama od sebe nezmizí. Naopak pomalu přibírá na váze. A jednoho dne zjistíme, že nám nepřekáží svět kolem nás, ale to, co si neseme uvnitř.
Paradox je v tom, že úleva často nepřijde z odpovědi ani z velkého řešení.
Někdy totiž žádné řešení neexistuje. Úleva se objeví až ve chvíli, kdy tu tíhu s někým sdílíme.
Když ji položíme před člověka, který nás v klidu vyslechne bez posuzování a bez strachu z našich slov.
Úleva přichází ve chvíli, kdy svůj příběh svěříme někomu jinému.
Slova mají sílu.
Když je z vnitřního prostoru pustíme ven, poskládají se do vět, které už netlačí na hrudi.
Dýchá se nám o něco volněji.
A hlavně už v tom nejsme sami.
Říct nahlas to, co nás tíží, není slabost.
Je to odvaha.
A také první krok k tomu, aby se tíha proměnila v něco, co už nezraňuje, jen v krátký příběh, který jsme dokázali unést
.