Pocit, že člověk může být mezi lidmi a přesto sám
03.11.2025
Článek o neviditelné samotě. O tom, jak je možné být obklopen lidmi, a přesto se cítit hluboko uvnitř osaměle.
Existují chvíle, kdy jsme obklopeni lidmi.
Rodinou, kolegy, známými ...
A přesto se v nás ozývá tiché prázdno, které neumíme přesně pojmenovat.
Je to zvláštní druh samoty. Ne té fyzické.
Ale té neviditelné, která se objeví právě mezi lidmi, když nikdo netuší, co se odehrává uvnitř.
Někdy je to pocit, že nerozumí.
Někdy pocit, že nemáme komu říct, co nás tíží.
A někdy jen vědomí, že naše nejvnitřnější myšlenky patří jen nám.
Být obklopen lidmi, ale zůstat neslyšen, jakoby vlastní příběh zůstal v srdci uvězněn.
Samota mezi lidmi není slabost.
Je to signál, že člověk potřebuje opravdovou blízkost ne společnost, ne hluk, ne místnost plnou lidí.
Ale někoho, u koho může být sám sebou.
Tento druh samoty bolí právě proto, že není vidět.
Nikdo ji nepozná, dokud ji sami nenazveme.
A tak někdy pomůže jediná věta: "Můžu ti něco říct?" A člověk, který zůstane a naslouchá.
Protože být mezi lidmi a přesto sám, to zažil téměř každý. Ale najít někoho, vedle koho se samota rozplyne, to je dar.